Historie bojových umění
Historie Mravní kodex vojenské ‘lechty Bu‘idó (mravní kodex) - vznikalo s nástupem moci vojenské ‘lechty od 10. století,v období kdy se začaly v zemi projevovat výrazné rozbroje mezi největ‘ími rody. Hlavní rody, soupeřící o moc v zemi, byly v té době Minamoto a Taira. V této době (období Kamakura 1192 - 1336) se dostává ke slovu nový mocenský aparát. Největ‘í podíl na tomto dění měl Minamoto Jorimoto, který prosadil vojenské vedení země ustanovením ‘ogunátu jako centrály moci. Prosadil řízení provincií zvlá‘tě vybranými správci a vojenskými komisaři. Země se tak rozdělila na několik men‘ích panství podřízených centrále v Kamakuře. Šógun (vrchní velitel) i daimjó (správci provincií) disponovali se skupinami válečníků,kteří zaji‘ťovali bezpečnost a pořádek v zemi. Postupem času se tyto vojenské správní skupiny prosadily do řad ‘lechticů a jako profesionální armády speciálně vycvičených válečníků napomáhaly v řízení země.Dostává se k moci vojenská ‘lechta - samurajové (nejvhodněj‘í označení pro tyto válečníky je bu‘i ). Samotný samurajský stav (bu‘i) se stává základní zbraní ‘lechtických rodů a posléze je dědičným. Existovalo několik stupňů hodnosti bu‘i, na jehož vrcholu stál daimjó a ve spodní rovině pě‘í bojovníci a‘igaru.V období Kamakura(1192-1336 n.l.) se začala projevovat akceschopnst vojenského stavu. Hovoří se o období "železa a krve". Postupem času se v podvědomí válečníků (‘lechticů) začala čím dál více projevovat potřeba určit jasněj‘í etické normy. V průběhu staletí se morální kodex bu‘i vyvíjí až na filosofické učení, které, ač v nepsané formě, výrazně ovlivnilo kulturní cítění národa a ve spojení s buddhismem ‘koly zen utvářelo filosofický základ pro mravní učení - bu‘idó. Z počátku nebyl kodex bu‘i nijak specificky pojmenován.Zachovaly se z této doby názvy jako kjúba no miči - viz "cesta luku a koně"atd. V‘eobecně kodex bu‘idó podněcoval k respektování těchto zásad: věrnost pánovi, úcta k předkům a rodičům, čestné jednání, pravdomluvnost, odvaha a upřímnost, ctnost a sebezdokonalování. Respektování bu‘idó bylo velmi ceněno ,zatímco prohře‘ky proti jeho pravidlům vedly k rituální sebevraždě nazývané seppuku. Poprvé byl sepsán až Jamagakou Sokó v letech 1622 - 1685. A jaký má význam filosofie bu‘idó pro dne‘ní žáky a učitele bojových umění? Mravní kodex, přestože je presentován v odli‘né formě je důležitý i pro dne‘ní bojovníky. Džú džucuUž od počátku lidské civilizace vytvářel člověk různé bojové metody pro ochranu svých zájmů.Ve spojení s náboženskými rituály a národními tradicemi vznikly základní formy dnes již rozvinutých bojových umění.Džú džutsu je japonským bojovým uměním, jehož kořeny sahají až za hranice této země. Dohady vědců o vzniku civilizace na japonských ostrovech se datují do doby okolo 50 000př.n.l.(paleolitické období). V této době vznikají také první bojové metody. V některých okolních zemích byla již společnost v rozvinutěj‘ím stádiu a tak i bojové metody byly propracovaněj‘í.První zmínky o kontaktu s okolním světem jsou v Japonsku známy z období Jajoi (250 př.n.l. - 250 n. l.). V roce 57 n.l. proběhly první styky s Čínou.V roce 369 n.l. uskutečnili vládci z rodu Jamato první invaze do Koreje, kde až do roku 562 n.l. působili.Ovlivnění je také patrné ze strany souostroví (označovaného Rjú kjú) , kde vznikly bojové metody tode ze zku‘eností místních obyvatel a z poznatků dovezených z Číny a Indie. Existuje informace o tom, že již před prvními kontakty s okolními zeměmi existovaly na japonských ostrovech ranné bojové formy.Kronika Nihon Šoki, zpracovaná na rozkaz císaře v roce 720 n.l. uvádí,že v roce 23 př.n.l. proběhl turnaj v Izumo v profektuře Šimane,ve kterém válečníci testovali svoje dovednosti před císařem Suininem. Tento turnaj je nazýván "Čikara Kurabe" a bojové metody ,které zápasníci používali, jsou známé jako sumai.Turnaje se staly velmi populární a sumai,které se později začalo nazývat sumo ,se dále rozvíjelo. Později v období Nara (650-793n.l.) byla založena tradice výročních zápasů,ve kterých bojovali zápasníci z různých koutů země. Do sumo pronikly také náboženské prvky a zápas se tak stal rituálem.V období Hejan (794-1191n.l.) se sumo stalo velmi populární a císař Nimmjo usiloval o popularizaci tohoto boje,jako symbolu vojenské síly. V následujícím čase tento bojový styl pronikl do praxe vznikající vojenské ‘lechty (bu‘i) a výrazně ovlivnil vznik některých nových druhů boje. Bojová forma sumo se postupem času znovu vytratila a obnovila se tedy i tradice populárních turnajů.Sumo a také jeho speciální forma zvaná kumiuči výrazně ovlivnila vznik a vývoj džú džutsu. Ve starých ságách "Konžaku Monogatari" sepsaných v druhé polovině 11.stol. se autor zmiňuje také o bojovém stylu jawara.Informace o vzniku starých forem džú džutsu je patrná z legend o císaři Seiwa Tennô, který se svým synem prý vytvořil základ pro později velmi populární bojový styl aiki džutsu (okolo roku 850 n.l.).Od 10.stol. se začínají formulovat základy pro bojové systémy - bugei,ze kterých později vzniká džú džutsu - umění těla,ken džutsu - umění meče a so džutsu- umění kopí ,kjú džutsu - umění luku atd. Za zlatý věk bojových umění je považováno období Kamakura (1192-1336) a následně Muromači (1337-1573),kdy byla země zmítána rodovými válkami a vzniklo tak mnoho prostoru pro bojové uplatnění. V průběhu těchto dvou období se výcvik postupně systematizoval a od 15.století přicházejí na svět první specifické bojové styly. Označení džú džutsu pro neozbrojený boj nebo boj s krátkými zbraněmi se začíná v litaratuře pravidelně objevovat až od období Tokugawa (1603-1867n.l.). Do té doby jsou známé také názvy torite,hakuda,jawara,kogusoku,‘ibaku,hobaku,kenpo,ko‘i no mawari,tai džutsu,aiki džutsu atd. Název džú džutsu lze přeložit jako umění poddajnosti.Hlavní zásady ‘kol džú džutsu vět‘inou vycházejí z my‘lenkových základů proslulé knihy o strategii od čínského stratéga Hwang Šin kunga o období Han (202 př.n.l. - 220n.l.), která zakládá na filozofii ústupnosti. Znak "džú" lze vysvětlovat jako princip poddání se síle,ale také jako výraz pokory k umění a tradicím. Každá ‘kola měla vlastní výklad významu tohoto znaku a mnohdy se přikláněla až k abstraktnímu vysvětlení.V japon‘tině se znak "džú" čte jawara což byl také jeden ze starých názvů pro džú džutsu (mezinárodní přepis v angl.- Ju jutsu ) Mnohdy je v Evropě a Americe používáno psaní Ju jitsu(džú džitsu), které v‘ak není nejvhodněj‘í. Znak pro slovo "džitsu" je odli‘ný od znaku pro "džutsu". Překlad slova džitsu je - ovoce nebo semeno rostliny, zatímco slovo džutsu - označuje umění a dovednost.Vzledem k různým japonským dialektům,lze akceptovat čtení "džuitsu",ale psaní by mělo zůstat jednotné.(informace převzatá od mistra Šoto Tanemuri - pokračovatele 18 tradičních japonských rjú). Forma psaní Jiu jitsu,Ji jitsu nebo Ju jitsu je ve světě velmi zažitá, stejně jako označení cvičebního úboru - kimono - přestože je správné užívat termín "gi". Kimono běžný ,nikoli cvičební úbor.Džú džutsu je souborný název pro mnohé styly bojového umění beze zbraně a s použitím rozmanitých krátkých zbraní.Některé styly vznikly v Japonsku nebo se v Japonsku vyvinuly z některého z asijských bojových umění. Mezi nejznáměj‘í ‘koly džú džutsu patří jo‘in rjú,daito rjú, ‘ibukawa rjú, sosui‘itsu rjú, ku‘in rjú, ten‘in ‘injo rjú, kito rjú, miura rjú, jiki‘in rjú,‘iten rjú a dal‘í. Po rozpadu vojenského stavu bu‘i, po roce 1868,vět‘ina válečníků ztratila svoje postavení a přestala tak rozvíjet válečnické řemeslo. V roce 1882 se znovu začalo hovořit o džú džutsu díky aktivitě Džigoro Kana, který se rozhodl oživit staré umění a obohatit je moderními poznatky a humání filozofií.Džigoro Kano založil kodokan džudó.Ze starých stylů džú džutsu vznikla mnohá moderní bojová umění ,patří sem : aikido, go‘indo, budžinkan budo tai džutsu, hakko rjú, aikibudó, zančin budó, tozan rjú, koku‘i rjú a dal‘í. Ken džutsu a iai džutsuSamurajský meč byl od nepaměti symbolem cti a mužné zbraně. Původ ,později tak známého samurajského meče, nacházíme už v počátcích období Nara (650 - 793 n.l.). V této době se je‘tě ve značné míře na japonském kontinentu nacházejí rovné formy mečů dovezené z Číny nebo vyrobené dle čínských a korejských vzorů.Časem se začala výrazně projevovat nedostatečná pevnost slabých rovných čepelí. Technika seku mečem upřednostňovala čepele zakřivené a tak se v období Hejan (794 - 1161 n.l.) začal utvářet určitý profil čepele tak, jak ho známe dodnes. Japonský meč je obouruční, jednosečný a zakřivený.S nástupem vojenského řízení moci a s tím spojených bu‘i v 10. století, začíná éra prvních uznávaných mečířů. Největ‘í rozkvět výroby japonských mečů přiná‘í období Kamakura (1192 - 1336 n.l.),ze kterého pochází nejskvostněj‘í exponáty světových muzeí. Pro bu‘i se meč stal nepostradatelný. Rozli‘ujeme typy mečů ve dvou základních kategoriích - ó-dači - dlouhé meče a kó-dači - meče krátké. Základní a nejznáměj‘í variantou no‘ení mečů bylo dai‘o, což je dvojice katana (ó-dači) a wakiza‘i (kó-dači). Podle nařízení dvorské ‘lechty museli vysocí úředníci císařského dvora nosit pouze dlouhý meč tači,jenž byl od katany odli‘ný bohatěj‘í výzdobou a tím, že se zavě‘oval na pás. Katana se nosila ostřím vzhůru a zastrčená za pásem,zatímco tači se nosil níže v závěsných okách ostřím dolů. Tači je souhrnný název pro typ meče, který byl v‘ak vyráběn s různými odli‘nostmi. Zvlá‘tní meč se nosil při slavnostech u dvora, jiný zase při svátcích. Od základní formy tači se li‘il výzdobou.Průběžně se vyvíjely i bojové techniky. Nejstar‘í známky o systematické praxi pocházejí z období Nara (650-793 n.l.). Techniku boje doprovázel vztah ke konstrukci mečů, a proto se hovoří o tom, že umění meče (ken džutsu) bylo utvářeno v přímé linii s vývojem zakřivených čepelí.Nověj‘í záznamy o systematickém výcviku ken džutsu jsou známy ze svatyní katori a ka‘ima a to prostřednictvím mistra Izasa lenao (1387 - 1488 n.l.). Šógun Jo‘imasa tohoto mistra požádal, aby učil ken džutsu zástupce ‘ogunátu. Mistr toto pozvání přijal a tím vstoupil jako významná osobnost do historie bojových umění meče. Vyučoval ‘kolu posléze známou jako ten‘in ‘oden katori ‘into rjú. Původně se ‘ermířské tréninkové haly nacházely hlavně u svatyní a klá‘terů, později se ale trend transformoval a prakticky každý daimjo byl správcem a sponzorem vlastní ‘koly ken džutsu. Cvičili se zde převážně samurajové a ‘ogunovi potomci. Cílem každého válečníka bylo být nejlep‘ím a obávaným bojovníkem. Obzvlá‘tě róninové, což byli samurajové bez pána, se potýkali v častých bojích. Smrt byla kořením každého dne a okamžiku samurajského života. Ken džutsu bylo záležitostí převážně otevřeného boje, tedy tzv. obnažené čepele. Ve starých záznamech je možné se dočíst o metodách tasení meče zvaných tači-gake, někteří historici tuto skutečnost považují za jádro později vznikajícího iai džutsu ‘koly ‘in muso haja‘izaky rjú. Džinsuke Hodžo prý spatřil metodu iai při rozmý‘lení nad pomstou vrahů svého otce. Nelze již zcela bezpečně zaznamenat přesné kořeny stylů iai, ale pravdou zůstává, že v pozděj‘ích dobách vznikalo několik stovek stylů tasení meče a to jako bezprostřední metody obrany a útoku. Kodex bu‘i (bu‘idó) vyžadoval od jeho zastánců přísná pravidla etické výchovy. Etiketa určovala přesné provádění denních úkonů a jejich nedodržení mohlo stát bu‘i jeho život na každém kroku.Při kontrole panství bylo nemoudré pohybovat se v blízkosti muže třímajícího u pasu dvojici mečů.Pouhý dotek meče stál zpravidla kolemjdoucího osadníka život. Byla to urážka dlouhé tradice předků, kteří tento meč po staletí uchovávali ve vlastnictví.Při náv‘těvě ‘lechtického domu každý bu‘i odkládal svůj dlouhý bojový meč do stojanu v hale domu a ponechával si pouze krat‘í wakiza‘i.Přicházel-li obyčejný bu‘i k vysoce vážené osobě, vyměnil své dva meče za čisa katanu. Ta byla krat‘í než katana, ale del‘í než wakiza‘i. Dodržování přísných pravidel bu‘idó bylo mnohdy bu‘i velmi nakloněné z hlediska testování bojových dovedností. Pouhé pootočení pochvy za pasem bylo urážkou cti, která vyžadovala zadostiučinění. Ctnost byla vysoce váženou vlastností a nabyla vysokých dimenzí. Pravidla chování přesně určovala způsob odkládání a přijímání zbraně při obřadech a jen malý nedostatek mohl být rozhodující. V domě přítele mohl válečník meč odložit do hostitelova stojanu, který byl ve výklenku toko no ma,nebo ho odevzdat sluhovi.Při náv‘těvě osoby, jenž nebyla z hlediska samuraje důvěryhodná, meč odkládal pouze v její přítomnosti a to po pravém boku, aby v blízkosti své zbraně demonstroval přátelské úmysly. Pakliže meč odložil vlevo, rovnal se jeho čin urážce a nedůvěře v hostitelovy dobré úmysly. KendóTak,jako se stalo prakticky ve v‘ech formách tradičních bojových umění (bu džutsu) i v ken džutsu do‘lo k reformě původního válečnického umění.Novodobé umění meče kendó vzniklo v 18.století, kdy se tento název poprvé začal užívat ve ‘kole abe tate rjú. My‘lenkou prvních učitelů bylo povznést bojové umění na duchovní praxi. Skutečnost, že v období míru nebyl meč tak zapotřebí, vedla dal‘í učitele k transformaci svého umění.Začíná se kromě dřevěného cvičného meče (bokkenu) používat meč vyrobený z bambusových ‘těpin (‘inai) a ochranná výstroj pro bojovníky (bógu). Od roku 1877 směli meč nosit pouze policisté a vojáci. Pro přesnou formulaci zásahu při cvičných soubojích vznikají první pravidla pro zápas. V roce 1928 je založena Celojaponská federace kendó, která ustanovuje přesný řád vedení soutěže. Vyvíjí se nový sport, který neustále nabývá na popularitě.V Japonsku je kendó považováno za ideální prostředek pro rozvoj mládeže stejně jako třeba džúdó. Vyučuje se na mnoha vzdělávacích institucích. kendo slučuje obřadnost a tradiční rituály s moderní sportovní disciplínou. Soutěž vyhrává první z držitelů dvou ze tří bodů. Toho může dosáhnout pouze přesným úderem nebo sekem na jasně povolené části partnerova těla. Tomu v‘ak předchází tvrdý trénink, který se skládá ze suburi, což jsou techniky seku s přemístěním a geiko, což je vzájemná práce mezi cvičenci.V současné době je popularita kendó mnohem silněj‘í než původního ken džutsu,ale přesto je několik ‘kol, které staré techniky meče dále zocelují a udržují v povědomí. Vět‘ina tradičních ‘kol rozvíjí ken džutsu jako duchovní systém spolu s náboženskými rituály a ideály. Kjú džutsuMezi klasické zbraně japonských válečníků můžeme zařadit zejména meč,luk a kopí. Protože jsme se uměním meče ken džutsu již zabývali,budeme nyní je‘tě hovořit o luku a to jako o druhé nejpopulárněj‘í zbrani bu‘i . Za zakladatele jedné z prvních ‘kol japonské lukostřelby tai‘i rjú je považován Šotoku Tai‘i (574 - 622 n.l.). Prvotním cílem prastarých armád bylo zasáhnout na dlouhé vzdálenosti mužstvo nepřítele sprchou ‘ípů. Bojový aspekt začalo umění ztrácet až v období Méidži (1868 - 1912 n.l.).kdy se dostávají do povědomí první střelné zbraně.Nejznáměj‘í ‘kolou umění luku je heki rjú, což je styl vycházející z původních válečnických dovedností a vznikl ve čtrnáctém století.Kjú džutsu je jedním z umění, ve kterém se do dne‘ní doby nezapsal žádný učitel jako zásadní reformátor,a tak patří mezi učení velmi autentické .Školu heki rjú založil mistr luku Heki Danzo, který toto umění zdokonalil po stránce technické, ale zachoval jeho autentický ráz. Mistr Heki měl ‘est žáků, kteří založili svoje vlastní ‘koly. Dal‘ími hlavními ‘kolami jsou ogasawara rjú a honda rjú, které utvářejí zásadním způsobem vznikající umění luku a ‘ípů nazývané kjúdó, které je nazýváno náboženstvím beze slov . Syntézu prastarých ‘kol luku vzniká duchovně rozvíjející systém, který ale zachovává dokonalou formu rituálu a tradic.V tomto umění má každý sed,pohyb či postoj svoji absolutní přesnost. Žáci se zpočátku učí etiketě a až po určité zku‘enosti se dostanou k luku a střelbě. Samotná střelba se skládá z osmi částí: 1. a‘ibumi - zaujetí postoje 2. dotukuri - vyvážení postoje 3. jugamae - zaujetí ostražitosti 4. učioko‘i - uchopení luku (střelecká poloha) 5. hikiwake - bleskové napnutí 6. kai - spojení 7. hanare - vypu‘tění ‘ípů (oddělení) 8. zan‘in - splynutí, bdělost Japonský luk pro kjúdó se nazývá jumi a je vyrobený z bambusu. Pro střelbu se používá tradiční oděv keikogi, obi, hakama a tabi.Existuje také samostatné umění střelby z jedoucího koně, které se nazývá jabu same. Jari džutsu a naginata džutsuKopí a japonské halapartny byly po dlouhé období symbolem pě‘ích bojovníků a jízdních oddílů. Je známo, že těchto zbraní využívala převážně vojenská garda střežící panská sídla a hrabství. Ve speciální formě ji úspě‘ně používali i tajní agenti (nindžové) jako prostředek umožňující překonávání vysokých překážek hákováním. Klasické kopí jari se rozděluje podle stavby (použití) do tří základních skupin: magari jari - hlavní hrot se dvěma vedlej‘ími hroty, su jari - s jedním podlouhlým hrotem trojhranného tvaru, makusa jari - s krátkým hrotem (klasické kopí). Použití této zbraně bylo v‘estranné. Hlavním hrotem byly vedeny bodné rány proti tělu protivníka a za pomoci tyče nebo postraních bodců se blokoval případný útok soupeře.Umění praktikování boje s jari se nazývá jari džutsu nebo také so džutsu. Naginata je zbraň podobná su jari, ale čepel je plochá a zakřivená ,stejně jako vět‘ina jiných japonských čepelí. Této zbraně se v‘ak nepoužívalo jen k bodným, nýbrž i k sečným ranám. Útok i obrana se do jisté míry podobala bó džutsu (umění hole) Kování bylo podle movitosti majitele. Umění naginaty se v Japonsku intenzivně věnují ženy. Naginaty se rozdělují
do tří základních skupin: Nin džutsuMluvíme-li o bojových uměních, nemůžeme opomenout zmínku o ‘pionážních bojovnících středověkého Japonska. Dne‘ní kinematografie dala prostor spoustě akčních snímků o japonských agentech,ale ve své hloubce zdaleka nepřiná‘í optimální pohled na problematiku prastarého umění. Pokud se díváme zpět do více jak tisícileté historie, je velmi obtížné odli‘it skutečnost od legend. Existuje hodně vyprávění o činnosti těchto lidí, kteří poznamenali svojí aktivitou mnoho etap japonské historie. Tradují se příběhy o tom,že nindžové (agenti) vznikli z tajuplných a hrůzostra‘ných démonů (tengů), kteří byli schopni ovládnout my‘lení lidí, přizpůsobovat si fyzikální zákony a praktikovat černou magii. Přestože jsou tyto příběhy velmi zajímavé, je pravděpodobněj‘í přiklonit se k verzi, která říká, že nindžové mají původ mezi horskými bojovníky (jamabu‘i),kteří byli později ovlivněni uměním čínských přistěhovalců a zběhů.Za zmínku stojí také to, že v době 600 - 400 let před n.l.věnoval čínský válečný klasik Mistr Sun ve spisu Sun-Tsu(kniha o umění válečném) jednu z kapitol přímo ‘pionáži.Texty z této knihy se prý do Japonska dostaly prostřednictvím Kibi Makibi (693 - 775 n.l.),který jako velvyslanec dvakrát nav‘tívil Čínu.S čínskou vojenskou taktikou se na japonské ostrovy dostaly také určité esoterické vědomosti z Tibetu a Indie.Někteří mni‘i a asketové se usadili v lesích a jeskyních, kde dále rozvíjeli svoje umění, a tak docházelo k mí‘ení čínského umění s učením japonských bojovníků (jamabu‘i). Kdy bylo umění uvedeno na svět nebo kdo je jeho hlavním učitelem, nelze jednoznačně říci. Mluví se v‘ak o tom, že prvním učitelem původních rodin nindžů byli právě čín‘tí mni‘i jako Kosumikage Do‘i, Kai Do‘i a Gamou Do‘i a jejich žáci. Z historických pramenů je v‘ak o ‘pionáži poprvé výrazně sly‘et až v ‘estém století,kdy princ Šotuku Tai‘i (574 - 622 n.l.) začal, ovlivněn čínskými vojenskými klasiky, využívat jisté ‘pionážní agenty pro vlastní potřebu. Protože se o jejich dovednostech začalo hovořit ve v‘ech kruzích, začali je brzy využívat dal‘í ‘lechtici.V této době prý vzniká i pojmenování nin džutsu (také Šinobi no džutsu)pro ono tajuplné umění a znamená přibližně umění skrývat se.Tato doba je známá jako období Hejan (794 - 1191 n.l.) a byla charakteristická boji s kmeny Ainů a později provincionálními roztržkami o půdu a moc. Koncem období Hejan začínají vznikat zárodky budoucí válečnické ‘lechty bu‘i,což je dal‘ím mezníkem v historii a činnosti bojovníků nindžů.Školy nin džutsu se postupně rozrostly na 25 významných center během období Kamakura (1192 - 1336 n.l.). Mezi známé ‘koly nin džutsu patří např.: koto rjú, rudo rjú, kusonoki rjú, kuku‘in rjú, togakure rjú, gjokko rjú atd. Stejně jako dal‘í rodiny Taira, Mori, Izumo, Toda, Ka‘ihara, Sakaue se podílely na rozvoji bojového umění společně známého jako nin džutsu. Každá ‘kola měla svoje zvlá‘tnosti,a to podle toho, jakým dovednostem dávala největ‘í význam. Dovednosti se mezi rodinami utajovaly a existovalo i spousta zvlá‘tních zbraní, pomůcek a technologických postupů, které se chránily jako rodinné tajemství. Největ‘í centra byla na jihu centrálního ostrova Hon‘u. Byly zde také dvě nejsilněj‘í rodiny koga rjú a iga rjú. Iga rjú pracovala v provincii Iga pod kontrolou klanů Moči, Hattori a Fudžibaja‘i. Koga rjú byla v provincii Koga a sdružovala 53 méně známých rodin včetně Močinuki, Ukai, Nakai a dal‘ích. Každá rodina nebo klan měla své vlastní představy o agentovi nindža. Seznam různých dovedností je dlouhý, přesto v‘ak lze určit pět odborných oblastí, ve kterých se nindžové bez ohledu na původ zdokonalovali. 1. Umění neozbrojeného
boje ve v‘ech formách, umění pádu, překonávání překážek a bezhlučného
přemisťování a skrývání se. Takto lze v‘eobecně charakterizovat dovednosti, ve kterých se nindža musel při své cestě zdokonalovat. Nindžové v nich nabývali různých schopností a tak bylo také používáno hierarchické členění podle funkcí.Na vrcholu stál "džónin", který byl hlavou rodiny a vrchní velitel, zpravidla nejzku‘eněj‘í člověk,který zprostředkoval kontakty s osobou,pro niž pracovali. Funkce vrchního velitele byla dědičná, vět‘inou byl nástupcem nejschopněj‘í syn džónina.Mezi článkem mezi řádovými bojovníky a džoninem byli čuninové, což byli organizátoři a prostředníci ve smyslu udělování úkolů řádovým geninum. Ti byli vykonavači a měli za úkol bezchybné provedení akce. Zpravidla řádoví agenti neznali identitu džonina, čímž bylo zaji‘těno, že nedojede k prozrazení. Existovaly i ženy agentky, které se nazývaly kunoiči a byly využívány pro některé speciální úkoly a výchovu mladých nindžů. Každý nindža se musel podrobit speciální výchově a výcviku, aby mohl svoji funkci agenta plnit se v‘emi nároky a efektem.V současné době některé praktiky nin džutsu aplikují do své práce speciální výzvědné jednotky. Boj beze zbraně využívaný elitou nindžovských ‘kol označujeme ninpo tai džutsu. Je to efektivní bojový systém, který využívá velmi účinných technik a technických principů.Lze říci, že se jedná o speciální pojetí technik označovaných obecně tai džutsu. KaratedóKaratedó je jedním z nejznámněj‘ích bojových umění,ale přesto o jeho historii ví vět‘ina lidí velmi málo.Základní historické etapy vývoje Karatedó, jak jej uvádějí legendy a spisy předních historiků jsou:Indie - Čína - Okinawa.Pojítkem mezi těmito zeměmi je činnost misionáře buddhismu ‘koly čan - Budhidharmi (Indie - Čína) a čínských přistěhovalců (Čína - Okinawa).Beze sporu byl vývoj Karatedó velmi rozmanitý a velmi obtížně zmapovatelný.V tomto článku budeme hovořit o období pozděj‘ím, kdy Okinawu (Rjú Kjú) sužovaly časté nepokoje a kdy její obyvatelé už rozvíjeli vlastní metody sebeobrany spolu s novými prvky z Číny.K vývoji základních forem Okinawského bojového umění přispělo několik vlivů.V roce 1429 se stala tato země královskou ří‘í a jejím králem se stal Šo Ha‘i.Dosadil do svých knížectví Čuzan,Hokuzan a Nanzan členy své rodiny a usiloval společně s nimi o vzkří‘ení země.Po dosazení ‘lechticů do těchto tří knížectví byla pozměněna jejich jména na Nakagami,Kunagami a Šimadžiri.Začala se rozvíjet i velká města země - Šuri a Naha a to díky obchodu s okolními zeměmi.V pozděj‘ím období ale dynastie utrpěla několik ztrát a vznikající nepokoje ovlivňovaly řízení moci v zemi. Nový král Šo Šin byl aktivní z hlediska různých reformních opatření a pro vět‘í kontrolu nad povstáním v zemi vydal zákaz no‘ení zbraní v‘em mimo zvlá‘tě vyvolených.Země, která byla na jedné straně neustále zmítána nepokoji ,pocítila, na straně druhé velký rozkvět vzhledem k vlivu okolních zemí prostřednictvím obchodu. Mnoho zdatných bojovníků z Číny se usadilo na Okinawě a kromě obchodu zde rozvíjely také aktivity, které ovlivnily učitele původních bojových stylů.Vyučovali zde bojové umění wu ‘u, které mělo v Číně již specifickou formu.Originální okinawské prvky se tedy mísily s metodami z Číny a podpořili vývoj stylů označovaných "te" nebo také "tode".Roku 1609 obsadil Okinawu japonský rod Šimazu vedený rodinou Satsuma.Zástupce tohoto klanu Iehisa Šimazu vydal novou vyhlá‘ku o zákazu no‘ení zbraní a dal‘í omezení svobody obyvatelů Okinawy.Okinawský král byl zajat a převezen do Japonska jako rukojmí.V této době nastává rozkvět bojových metod blízkých pozděj‘ímu Karatedó .V této době v‘ak je‘tě známé pod pojmem okinawa te.Jako reakce na potlačování svobody osadníků sílí národní odpor proti japoncům a vznikají povstalecké skupiny hlásící se ke kodexu "kikotsu" což byla obdoba samurajského "bu‘idó".Následkem častých roztržek se samurajskou ‘lechtou dochází také k ovlivnění stylů okinawa te, japonským džú džutsu. Asi dva roky od začátku okupace Okinawy byl propu‘těn král zpět do svého původního sídla.Rod Satsuma ,který měl japonským rodem Tokugawa garantován nárok na území Okinawy, neumožnil králi žádné osobní iniciativy.Mezi osadníky se neustále ‘ířilo poselství o navrácení samostatnosti zemi. Stále nekončící neklid v zemi často vyhrotil v tvrdé roztržky.Z Číny se v době, kdy byl je‘tě čilý cestovní ruch, dostalo několik souborných cvičení, která v sobě uchovávala tajemství čínských stylů.Mnoho okinawských mistrů je analyzovalo dle vlastních názorů a tak vytvářeli osobité styly s vlastní koncepcí.Vznikají tři hlavní ‘koly naha te,‘uri te a tomari te.Pro ‘koly charakteristické čínským vzorem se začíná používat název karate, který ve své původní podobě vyjadřoval význam -čínské ruce.Tento název později označoval vět‘inu stylů. Každý z těchto stylů byl specifický nejen z hlediska vlivů Číny, ale také vlivem oblastních zvyklostí a stavby těla válečníků. Základní směry byly označovány také ‘orin rjú (‘uri te,tomari te) a ‘orei rjú (naha te). Z těchto směrů
vznikaly dodnes známé okinawské ‘koly karatedó: Roku 1871 byla Okinawa přičleněna k Japonsku. Okinawský král byl sesazen a jediným vládcem Okinawy se stal japonský císař - čímž skončilo 259 -leté okupování rodem Satsuma.V roce 1905 se karate začalo oficiálně vyučovat mistrem Itosu na okinawských ‘kolách.Prostřednictvím mistra Gičina Funako‘iho se karate začíná prezentovat v Japonsku. Mistr Funako‘i vytvářel moderní koncepci výuky karate a zdůrazňoval jeho vliv na tělo i ducha.Celý název tohoto bojového umění je Karatedó (kara - prázdné (původní znak - čínské), te - ruce, dó - cesta života) a začíná se užívat od roku 1903. V současné době má toto umění mnoho tváří a to díky mnoha dal‘ím mistrům kteří ho roz‘iřovali. Některé ‘koly se přiklánějí k tradičním postupům,jiné k nověj‘ím. První sportovní pojetí karatedó zavádí mistr Nakajama - žák mistra Funako‘iho. DžudóV roce 1882 vzniklo nové bojové umění, vycházející z poznatků džú džutsu s názvem kodokan džudó.Vytvořil ho prof.Džigoro Kano (1860 -1938), který usiloval o vytvoření nové koncepce výuky džú džutsu na základě moderních poznatků.Narodil se v Mikage ( nedaleko Kôbe) a už od roku 1871 žil se svými rodiči v Tokiu.Byla to obtížná doba a stávalo se, že se mladý Kano dostal do konfliktů, které nedokázal vyře‘it. Pro svou drobnou postavu se stal často terčem silněj‘ích spolužáků ve ‘kole. Slýchával o bojovém umění , kterým lze odvrátit útok i mnohem silněj‘ího útočníka. A tak se rozhodl najít si učitele. Po rozpadu ‘ogunátu Tokugawa (1868) a znovu vzkří‘ení císařství byl,na rozkaz císaře,vydán zákaz no‘ení mečů a zru‘en stav bu‘i (samurajstvo).Toto opatření zapříčinilo velký úpadek bojových umění, včetně džú džutsu .Nebylo tedy jednoduché najít učitele.Přesto se Kanovi podařilo nalézt mistra jménem Teinosuke Jagi.Studoval s velkým zájmem a později vyhledal také dal‘í mistry Hačinosuke Fukudu a Masamito Iso ze ‘koly ten‘in ‘injô rjú džú džutsu.Pro velký zájem o dal‘í informace pak také studoval u mistra Tsuneto‘i Iikubi ze ‘koly kito rjú džú džutsu.Byl předsvědčen, že nalezl základní kameny džú džutsu a tak na základě tohoto studia v roce 1882 (ve svých 22 letech) založil novou ‘kolu s názvem kodokan džudó (ko - vyučovat,do - cesta, kan - centrum, džú - jemný,dó - cesta). Ve svém prvním dodžó (cvičební místnost), které se nacházelo ve svatyni Ei‘o v oblasti Šitaja - Tokio ,měl několik rohoží o velikosti 25x35cm, na kterých cvičilo nejdříve jen devět žáků.Ti se později proslavili jako velmi významní propagátoři kodokan džudó. V historickém díle Budžutsu rjúsoroku uvádí autor, že před založením kodokan džudó existovalo okolo dvaceti ‘kol džú džutsu, z toho jen jedna používala také název džudó pro svůj systém a to ‘kola jiki‘in rjú.Pro odli‘ení od této ‘koly používal Kano názvu kodokan džudó.Jigoro Kano svým počínáním vzbudil obdiv,ale také nenávist.Mezi zastánci tradicionalizmu se vytvořila skupina odpůrců kodokanu a ti vedli neustálé pře o zachování originality džú džutsu. Konflikt se táhl del‘í dobu a tak nakonec do‘lo k dodžó džaburi (utkání pravdy), které mělo určit která ze stran ustoupí. Zápas organizoval ‘éf tokijské policie a výsledek byl překvapující .Obě strany vyslaly patnáct bojovníků.Na jedné straně byli zástupci ‘koly totsuko rjú v čele s Hikosuke Totsukou a na straně druhé zástupci kodokan džudó v čele s Džigoro Kanem. Kromě dvou nerozhodných zápasů,v‘echny ostatní vyhráli zástupci kodokanu.Tímto stoupla popularita této ‘koly natolik,že o výuku džudó začala mít zájem i policie. Začala nová éra tohoto umění.V roce 1887 byly stanoveny zásady cvičení a po letech zdokonalování byly definitivně upřesněny v r.1922.Džigoro Kano se velmi aktivně podílel na založení japonské atletické organizace a v prosazování tělovýchovy v‘eobecně. Výsledkem Kanovi práce bylo zavedení džudó do povinné osnovy ‘kol, což prosadil jako ministr ‘kolství. Hlavními hesly kodokan džudó jsou : seiroku zen jo - maximální efektivnost džita kjoei - vzájemný prospěch Na základě této osnovy vytvořil Džigoro Kano moderní umění, které po jeho smrti,v roce 1938,převzala nová generace učitelů pod dohledem vysoké ‘koly kodokan v Tokiu. Jejím ředitelem je syn Džigoro Kana dr.Risei Kano.Původní kodokan džudó bylo založené na nacvičování obranných technik s cílem osvojit si dokonalou tělesnou a du‘evní zdatnost.. Aiki budó
Již na počátku devátého století na císařském dvoře vznikly základy bojového umění,ze kterého v budoucnosti vzniklo aiki budó. Byly to metody úderů a tlaků na nervová centra ve spojení s páčením kloubů a využíváním pohybu utočníka.Toto umění se nazývalo aiki džutsu . Kořeny tohoto umění vycházejí z rodokmenové linie starého samurajského rodu Minamoto ,který byl velmi významným v dějinách japonské historie.Jedním z nejvýznamněj‘ích inovátorů stylu byl Šinra Saburo Minamoto Jo‘imitsu (1056 - 1127 n.l.),který jej po stránce technické zdokonalil a následně předal dal‘ímu rodovému nástupci.V 16.stol.n.l.přijal rod Minamoto do svého klanu rod Takeda, který se následně stal dědičným pokračovatelem stylu aiki džutsu. Posuneme-li se v dějinách dále,dostaneme se k poslednímu dědičnému zástupci aiki džutsu a to Sokaku Takedovi (1860 - 1943 n.l.), který získal od svého mistra menkjô kaiden (osvědčení učitele). Byl velmi obávaným praktikem a pro‘el mnoha úspě‘nými souboji. V době, kdy bylo Takedovi již okolo pětapadesáti let, setkal se poprvé se svým budoucím žákem a zakladatelem Aiki budó Moriheiem Ue‘ibou (1883 - 1969 n.l.). Bylo to na Hokkaido a Ue‘iba zde byl jako farmář, zakládající nové obce rolníků a řemeslníků. Hovoří se o tom, že Ue‘iba byl velmi usilovným žadatelem o přijetí u mistra Takedy a tak se mu podařilo stát se jeho žákem. V této době vyučoval Takeda také několik jiných žáků (Hisa, Horikawa atd.). V roce 1922 obdržel Morihei Ue‘iba osvědčení vyučovat umění Sokaku Takedy. Od chvíle, kdy Takeda vyučoval vojenské gardy a důstojníky, začíná se častěji objevovat označení daito rjú džú džutsu nebo daito rjú aiki džú džutsu. Tento název je patrný i na listinách o jmenování učitelem Moriheie Ue‘iby. V letech předchozích Ue‘iba studoval: ten‘in ‘injo rjú džú džutsu, goto-ha jagjú ‘ingan rjú džú džutsu,‘inkage rjú ken džutsu (prý také kito rjú džú džutsu),džúdo u učitele Kijoiči Tekagi v roce 1911 a od roku 1915 pak daito rjú aiki džú džutsu u Sokaku Takedy. V letech 1919 - 1925 byl v Aybe, kde studoval u Onisaburo Degučiho moderní formu náboženství nazývanou Omoto-Kjo. Toto učení jeho my‘lenky ovlivnilo velmi silně a proto také v roce 1924 s Degučim jeli na misionářskou cestu do Mongolska. Zde je v‘ak zajali a pouze díky zásahu admirála japonské armády propustili z vězení. V roce 1925 se vrací do Tokia a začíná se o něm mluvit jako o inovátorovi původního daito rjú aiki džú džutsu. Vytváří kolem sebe skupinu lidí, které vyučuje z počátku daito rjú aiki džú džutsu a posléze již vlastní představu bojového umění nazývanou ue‘iba rjú aiki budó.Označení budó začíná užívat pro bojové umění, které vyučuje až do své smrti. Během druhé světové války 1939 - 1945 se Ueshiba uchyluje na určitou dobu (přesněji 1942) na Iwamu, kde vyučuje několik žáků. V období předválečném a válečném vyučoval některé žáky, kteří později vytvořili vlastní styly např: Gozo Šioda-jo‘inkan, Koiči Tohei-‘in ‘in toitsu aikidokai, Minoru Močizuki-joseikan , Kenži Tomiki-tomiki aikidó,Takuma Hisa - takumakai atd. V letech poválečných začíná aiki budó vzkvétat do mnohem obsáhlej‘í podoby a přicházejí tedy i dal‘í významní žáci .Postupem času se mistr Uje‘iba začíná čím dál více oddělovat od původního daitó rjú a jeho umění začíná mít čím dál hlub‘í duchovní ráz.Pro umění aiki budó později začíná používat označení aikidó.Aiki budó je souhrnný název pro bojová umění ,která obsahují využití takemusu aiki tedy souladu s energii útočníka.Patří sem aiki džutsu,aiki džú džutsu a aikidó.V rámci činnosti Budoshinkai je vyučován směr aikibudó ,který obsahuje aiki džú džutsu,aikidó a aiki buki waza (džó,bó,tantó a ken) a nazývá se takemusu aiki budó. Zančin budó Zančin
budó je moderní systém výuky tradičních japonských bojových umění džú
džutsu,ken džutsu,hanbó džutsu a tantó džutsu. Jeho obsah vychází z prastarých
japonských válečnických tradic ,ale i z novodobých poznatků z praxe bojových umění a jejich vyučování.Obsahuje
studijní plán, který vznikl rozborem více jak stoleté historie mnoha
současných výukových programů.Obsahuje teoretickou i praktickou osnovu
, kterou tvoří programy pro studenty i učitele.Zančin (angl.-zanchin)
– je japonský složený výraz,jenž lze přeložit jako – pravá hora.Budó
(angl.-budo) – je japonský složený výraz ,který lze přeložit jako –
cesta bojového umění. Celý název překládáme : cesta na vrchol hory poznání
prostřednictvím studia bojových umění Pojem pravá hora přeneseně vyjadřuje
stěžejní bod studia zančin budó, jímž je studium základních (v‘ezahrnujících)
principů , které ční nad v‘emi individuálními postupy jako hora poznání. Výraz budó přiřazuje tento systém do kategorie bojových umění ,jež obsahují duchovní
studium a humánní filozofii. Koncovka „dó“v japon‘tině označuje životní styl (cestu),jehož
základem je tvůrčí přístup ke zdokonalování lidského charakteru.Džú
džutsu tvoří 70% celého systému a jeho základy tvoří
koncepce hospodárného využití energie a harmonického splynutí
s přírodními zákony .Studium džú džutdu umožňuje jednotlivci porozumět
principům poddajnosti. Hlavní cestou zančin budó je výuka a studium
bojového umění na základě duchovních principů
oči‘ťování du‘e.Adept se stává řemeslníkem ,který systematickou
praxí bojového umění zu‘lechťuje svého ducha jako kovář, který zpracovává
ocel pro výrobu meče.Pracuje na sobě a tím prospívá celé společnosti.
Kvalitním mečem ,který vzejde z jeho houževnaté práce,pak chrání
sebe i druhé.Budó je pro něj nástrojem zdokonalování a boj, který v jeho
životě sehrává důležitou úlohu,je bojem s osobními nedostatky.Bojovník
aplikuje zákony přírody a usiluje se
s nimi nedostat do rozporu.Praktikovat zančin budó znamená
studovat principy přírody a následně s nimi splynout v harmonii..Zančin
budó využívá nácvikových forem ,které byly prověřeny v minulosti
,ale přijímá také pokrok a výzkum bojových umění v současnosti.
Zančin budó je kreativní výukový program ,jenž umožňuje adeptům proniknout
do ‘irokého spektra základních technik a následně jejich principy svobodně
přizpůsobit vlastním schopnostem.Vztah k historickým stylům zprostředkovává
studium technik meče ,které jsou součástí zku‘ebního řádu na technické
stupně stejně jako praxe s tyčí a nožem.Osnovu tvoří komplexní
program,jehož porozuměním se adeptovi otevírá neomezený tvůrčí prostor.Zančin
budó je bojovým uměním, jehož koncepce nepodléhá žádným sportovním limitům,
a tak jej mohou úspě‘ně praktikovat i osoby star‘í nebo lidé s tělesným
omezením.Svým obsahem je systém doporučován také pro branně bezpečnostní
složky. V rámci činnosti Budoshinkai je vyučována kompletní cesta
zančin budó. Poznámky : 1. Ve v‘ech článcích
je záměrně použito přepisu cizých slov do českého jazyka,aby nedocházelo
ke ‘patnému čtení a výslovnosti. |